Photobucket

 

upravena sekce něco o mne =o)

zdroj: MF Plus (http://www.mfplus.cz)

Historie mezi mlýnskými koly
39/2006 Autor: Jan Jiřička

Komunisty ignorovali, byli soběstační a hrdí. Bratři Harantovi si dlouhá léta hospodařili postaru na svém mlýně, ze kterého se zanedlouho stane skanzen. Asi patnáct kilometrů na jih od Strakonic, v kraji širých pastvin posetých kravami, leží ves Hoslovice. Zdejší starobylý mlýn byl svědkem takřka filmového dramatu.

Uzurpující totalitní moc si chtěla Karla a Františka porobit, ale neuspěla. Příběh o nepoddajnosti a statečném vzdoru se uzavřel před více než dvěma lety, kdy zemřel mladší z bratrů Karel.

Na sukně nedošlo

Jejich příjmení svádí k tomu, aby je člověk považoval za rodově spřízněné s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic. S rebelujícím šlechticem, jehož krev zkropila popravčí špalek na Staroměstském náměstí v roce 1621, ale nemají nic společného. I tak stojí jejich pozoruhodný osud za zvýšenou pozornost. Karel a František Harantovi si žili nezávisle na svém okolí. Jak říkají místní starousedlíci, žádného neposlechli a byli sami pro sebe. Když ale výjimečně potřebovali pomoct s hospodářstvím, zašli za statkáři Bártíkovými. Vydáme se proto za nimi. Bydlí v horní části obce. „Většina lidí, která je alespoň trochu znala, už zemřela. Zkusit byste ale mohli pana Klivana,“ radí paní Bártíková a posílá nás za sousedem, který bydlí hned naproti přes cestu. Dovnitř do domu nás pustí jeho manželka. Usadíme se na pohovku ve světnici jako z pohádky.

V osmaosmdesáti letech je šedovlasý muž nejstarším obyvatelem Hoslovic. Mluví velmi silným zvučným hlasem, protože neslyší sám sebe. Události staré i téměř sedmdesát let si pamatuje s udivující přesností. „Bylo jich devět sourozenců. Starší Franta byl hovornější, více upnutý na domácnost, Karla mezi nás kluky moc nepouštěl.“ Rád poslouchal klepání mlýna a s dětmi Harantovými se poměrně často stýkal. „S Karlem jsme pak měli být odvedeni na vojnu do Mukačeva na Podkarpatskou Rus. Chodili jsme spolu do kostela, jelikož oni byli hodně pobožní, a já se ho ptám: Tak co, jak se těšíš do Mukačeva? - Ani ne. - Než ty sukně spočtem, tak něco zažijem! - Jestli budeš takhle mluvit, tak už s tebou nebudu chodit,“ vyhrožoval zpola žertem koncem kamarádství Karel Harant.

Nakonec ale oba mladíci nikam nejeli. Němci totiž zrovna začali zabírat Sudety.
„Nacistům nic nedávali, ač to měli stejně jako všichni přikázané,“ říká pamětník protektorátu. Jejich rodiče zemřeli několik let po válce a mlýn převzal Karel. O patnáct let starší František s ním zůstal doma a pomáhal mu hospodařit. Jenže to už se pomalu blížil únor 1948.

Spravedliví Staročeši

Komunisté se razantně chopili moci. Lidé museli vstupovat do JZD a přicházeli o své živnosti. Karel s Františkem si z příkazů nic nedělali a dál si hospodařili na svém. Problémy se však objevily záhy. „Měli usušené seno, přijeli pracovníci družstva a sebrali ho. Nanosili si svoje dříví, přijel hajnej a také jim to vzal,“ popisuje přelom 40. a 50. let jejich dávný kamarád. Co dělat s neposlušnými sedláky? Za trest je poslali mezi černé barony do slovenského Komárna, ale ani tam s nimi mnoho nesvedli. Když jednoho pustili na dovolenou, bez druhého nechtěl jít. Po Vánocích strávených doma na Strakonicku svlékli uniformu a poslali ji zpátky. To si samozřejmě soudruzi nemohli nechat líbit. „Pamatuji si, že byla špatná cesta a všude plno sněhu. Od družstva přijel hnojný vůz s vojáky, bratry svázali a poslali je do vězení.“

Psal se tehdy rok 1955. U soudu se zkoumal jejich duševní stav. Přestože se zjistilo, že jsou v pořádku, byli zbaveni svéprávnosti a museli mít nad sebou dohled přiděleného opatrovníka. Karel s Františkem po nikom nic nechtěli a stejný přístup očekávali i od ostatních. Sousedům odpověděli na pozdrav jen zřídkakdy. Stranili se zbytku vesnice a svoji komunikaci omezili na minimum. Příhodou to dokládá i pan Klivan: „Jakýsi pan Vondrášek, co byl s Frantou na vojně, se po letech pobytu v Německu vrátil do Československa. Chtěl ho vidět, tak jsme za ním vyrazili. Zešeřilo se, byl už skoro večer. Vondrášek na něj: Franto, buď zdráv, ty už se na mě nepamatuješ? On neodpověděl, otočil se a šel pryč. Později jsem se ho ptal, s kým vlastně hodlá mluvit, a on mi povídá: S farářem. Ale po nějaké době si mi posteskl: Tak už i ten farář je komunista.“

Na začátku šedesátých let museli znovu prokazovat své psychické zdraví, ale úřady je už tentokrát nechali být. Harantovi opustili svá pole a soustředili se na práci kolem mlýna. S panem Klivanem bratři kontakt nezpřetrhali. Kdyby prý nemohli věřit jemu, tak už nikomu. Pokud si u nich potřeboval umlít mouku, nic nenamítali. „Vzpomínky na ně máme dobré. Byli to spravedliví Staročeši,“ uzavírá své vzpomínání. Jeho manželka se s bratry Harantovými tak dobře neznala, přesto jí některé detaily uvízly v paměti. „Karel byl hezký. Měl tmavé vlasy a modré oči, klobouk na stranu, moc mu to slušelo. Třebaže žil jako starý mládenec, vždycky byl upravený,“ usmívá se. Proč se tedy on ani jeho mladší bratr nikdy neoženili?
„To je těžké, začínala válka...,“ krčí rameny paní Klivanová. „Ale jednou mi na pouti v Česticích říkal, jestli nevím o nějaké ženské, a to mu už bylo sedmdesát pět.“

Cukr, sůl a pivo

Jdeme se podívat přímo k mlýnu. Nachází se v údolí, z jedné strany je krytý lesem. Rodina Harantova jej koupila v roce 1829. Od nejbližších sousedů je oddělovala jen úzká lávka přes potok. Jana Hradecká je proto zná od malička. Jako malá holka sem jezdila za babičkou a dědou. „Nejradši bych si je vrátila zpátky. Oni byli hodní, nikomu neublížili. Mlynáři to byla vždycky lepší sorta. Doba je ušlápla, utržili samé rány. Proto jsem se jim nedivila, že žili v ústraní a k ostatním byli odměření,“ vysvětluje padesátnice se světlými vlasy. Bratři se nestýkali ani s dalšími členy rodiny, z nichž většina bydlí v tomto kraji. Sami mezi sebou se nehádali se, ale na dlouhé rozmluvy je moc neužilo. Měli vejce, mléko, brambory, obilí. Přes zimu žili z toho, co si vypěstovali po zbytek roku.

Kupovali jen cukr, sůl a pivo. „Těžko říct, odkud brali peníze, Jenom si pamatuji, že prodávali vejce,“ říká její manžel Václav. Před třiceti lety se tu o pilíř zabil býk. Přikryli jej chvojím, rozporcovali a měli pak pořádnou zásobu masa. Mezi kopřivami vykukují drobné jabloně. Na dvoře dominuje majestátní lípa. Po zemi se povalují snopy slámy. „Tady vždycky rostlo deset, patnáct hřibů dubových. Chodili kolem nich, ale nikdy je nesebrali,“ ukazuje Jana na vlhkou trávu kousek od příjezdové cesty. Nakoukneme do maštale. Je postavená z bytelných cihel a vypadá zachovale. „To by byla hospůdka. Stačilo by trochu nahodit stěny,“ prohodí s úsměvem Václav. Silný vítr se zatím opírá do igelitu, který pokrývá střechu. Podle sousedů byl mlýn v takovém stavu, že mohl do pěti let spadnout.

Byl poháněn vodou, přiváděnou z malého rybníčka pár desítek metrů nad domem. Pole měli Karel s Františkem na kopci. „Museli jet s voly nahoru do pěkného krpálu. Byli opravdu velmi pracovití, pole posekali za chvíli,“ hodnotí je uznale. Kromě toho ještě bratři vlastnili kus lesa, ale komunisté jim ho vykáceli. „Jednou jsem si tady řezal pár stromků a soused mi pak říká: Vždyť to bylo Harantů. Nevěděl jsem to. A jeden z nich přitom kousek vedle mě něco dělal a nic mi neřekl,“ ukazuje jejich samorostlé chování. Oba bratři byli neuvěřitelně manuálně zruční. Když bylo potřeba, vyměnili opotřebovanou hřídel mlýnského kola jen s pomocí dláta a sekyry. „Byli to šikulové. Vůbec například nepoužívali hřebíky, nahrazovali je kolíky.“ Výrobu došků a další speciální dovednosti se naučili od svých předků. Dědily se z pokolení na pokolení. Mlýnské kolo se naposledy točilo asi před pětadvaceti lety. „Byl to hukot, když to roztočili. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou vojáci, co měli tady nahoře v lese bunkry.“ Pak přestali mlít a nastalo ticho.

Mráz ve mlýně

V roce 1982 zemřel starší z bratrů František. „I když už na tom byl velmi špatně, Karel k němu stejně nechtěl zavolat doktora. Z jeho smrti byl zoufalý a nechtěl si ho nechat vzít. Jen otevřel okno, aby šla duše pryč,“ vypráví paní Hradecká. Karel zůstal ve mlýně sám. Jedinou společnost mu kromě hospodářských zvířat dělal voříšek Valda. „Byla to dvojka, sedávali spolu na prahu. Pes v lese honil zvěř, ale myslivci mu nikdy nic neudělali,“ říká její manžel. Když jejich pes jednou Valdu pokousal, ani s ním nechtěl jít k veterináři. Řídil se přírodními zákony. „Bral to tak, že se buď žilo, nebo ne,“ vysvětluje jeho postoj. Přestože Harantové ani zdaleka nebyli rozmařilí, v úplné askezi se ve mlýně také nežilo. „Když už Karel nemohl moc chodit, tak mě poprosil: Skoč mi do sklepa.

Měl tam basu piv. Potmě jsem je tam našel. Každý jsme si otevřeli jednu flašku a popíjeli jsme. Gambrinus tam měl furt,“ popisuje sousedskou poetiku Václav Hradecký. Moc často k ní ale nedocházelo. V polovině 80. let se stal Karlovým opatrovníkem jeho synovec Vojtěch Pavlovic. Protože svůj malý důchod Karel odmítal, synovec mu z něj nakupoval jídlo a skromné potřeby do domácnosti. Obstaral mu také tranzistorák. I přes pokročilý věk si však Karel řadu věcí stále dělával sám. Tělo už ale nebylo pružné jako kdysi a bylo náchylnější k úrazům. Léta dřiny na polích i ve mlýně se musela projevit. Jednou ho našli, jak leží na hnoji a nemůže se zvednout. Jindy zase spadl ze střechy, když opravoval došky. „Zrovna jsme sušili seno, tak jsme mu běželi pomoct. Mazala jsem mu pak ramena, byl miloučkej,“ líčí s úsměvem Jana Hradecká.

Ani v horšícím se zdravotním stavu starý mlynář neztratil přehled, uvažoval racionálně a měl dobrou paměť. Na krmení byl přesný jak hodinky. Měl dvě krávy, které byly naučené na přesný režim. Jinak se tu po zbytek dne volně pohybovaly.
Občas se došouraly až ke krmelcům. V zimě 2003 už Karel nebyl schopný postarat se sám o sebe. Sousedé z nejbližšího stavení k němu proto chodili každý den. „Měl tam hroznou zimu, protože vůbec netopil. Venku bylo třeba minus dvacet a vevnitř jen o dva stupně tepleji. Do domu zatékalo a postel stěhoval podle toho, kam pršelo. Přinesla jsem mu grog, aby se trochu zahřál. Smál se a byl spokojený.“ Uhodili tuhé mrazy. Krávy brouzdaly hlubokým sněhem, některá zvířata dopadla ještě hůř. „Říkala jsem mu: Kohout je zmrzlý a vy tu zmrznete jako on! Ale pryč nechtěl. Vevnitř byl hrozný nepořádek, ale pořád to byl jeho domov. Kdyby mu doktor říkal, aby jel do nemocnice, odmítl by to, umřel by v sanitce.“ Po novém roce ho paní Hradecká upozorňovala, že zítra už přijde naposledy, tak ať zavolá příbuzné. Druhý den ho ale našla už po smrti. „Bylo to smutné, ale alespoň tam nezůstal dlouho ležet.“ Karel Harant zemřel 5. ledna 2004 ve věku 86 let.

Turisté, těšte se!

Jaký bude epilog jejich příběhu? Asi ne tolik románový, ale přesto dostatečně příznivý. Jelikož bratři Harantovi neprováděli žádné technické změny, odmítali zavést elektřinu a vodovod a upřednostňovali tradiční způsob hospodaření, mlýn se zachoval v původní podobě. Kulturní památku koupil letos v březnu Jihočeský kraj a svěřil ji do péče Muzea středního Pootaví ve Strakonicích. Mlýn se opraví a vznikne z něj skanzen pro turisty. Starosta Hoslovic Miroslav Votík si to pochopitelně pochvaluje: „O mlýn se ucházelo více zájemců, a to i ze zahraničí. Klobouk dolů před tím, jak se zachoval jejich synovec Vojtěch Pavlovec. Od někoho jiného by dostal víc peněz, ale jemu záleželo na tom, aby se mlýn zachoval.“ Máme štěstí, že zrovna dnes probíhá předání stanoviště, můžeme se proto podívat dovnitř do mlýna.

Nábytek je vyklizený, podlaha vypucovaná. Za pecí vedou schody do prvního patra, kde měla skromný pokoj jejich sestra Anna. „O ní se moc nemluví, ale nějakou dobu žila s nimi. Zemřela dříve než oni. Pracovala jako švadlena v Praze a pak se vrátila do Hoslovic. Stejnou profesi dělávala i její maminka, hodná a šikovná paní,“ říká Jana Hradecká. Odvážíme se i na půdu, ale musíme našlapovat zlehka, abychom se nepropadli dolů. Miroslav Špecián, který má na strakonické radnici na starosti památkovou péči, je rád, že se konečně našel nový vlastník. „Všichni říkali, jaká je to rarita, ale nikdo se jí nechtěl ujmout. Ministerstvo kultury, Národní zemědělské muzeum ani Národní technické muzeum.“ Nyní dohlíží na předání staveniště. Zatím se k restauraci odvezla mlátička, žebřiňák a další zařízení. „Koupili zajíce v pytli, ale dobrého,“ hodnotí rozhodnutí kraje Luděk Štěpán, přední český odborník na mlýny.

Viděl jich už mnoho, ale žádný v takhle kompletním stavu. „Zachovalo se tam nejstarší zařízení vodního mlýna, jaké u nás známe. Tento mlýn je u nás na úplné špičce a má význam i v Evropě. Je to bezvadná náhoda,“ říká. Mlýn se měl modernizovat už koncem 19. století. Tehdy k tomu nedošlo, stejně tak za 1. republiky ani nikdy později. Rekonstrukce za zhruba 14 milionů korun je řízena tak, aby mlýn nezlikvidovala dřevomorka, plíseň a červotoč, ale zároveň se nevytratila jeho autenticita. „Stanovil jsem si pro sebe kritéria vzácnosti českých mlýnů. U tohoto jsem jich napočítal jedenáct.“ To je podle něj zcela mimořádné, protože většinou skončí u poloviny. Začne vyjmenovávat zvukomalebná názvy: paleční kolo s dřevěným pastorkem, moučnice, hasačert, žejbrování, kamenný štok... „Pro mě to bylo veliké překvapení, před tím jsem hoslovický mlýn totiž vůbec neznal,“ prohlašuje pan Štěpán. Co by na skanzen ve svém domově říkali Karel s Františkem? Těžko soudit. Jejich odkaz bude mít ale vcelku důstojné pokračování.

17.04.2007 19:54:15
mravenec-vh
STRÁNKY JSOU OPTIMALIZOVÁNY PRO MOZILLA FIREFOX V INTERNETOVÉM PROHLÍŽEČI IE SE VÁM WEB NEMUSÍ ZOBRAZOVAT SPRÁVNĚ....
Photobucket
Photobucket
Přidejte nám prosím piškůtky kliknutím na odkaz...díky Tim Hafici.cz
NEVHODNÝ OBSAH BUDE OKAMŽITĚ SMAZÁN!!!
email

 

Když už jste se sem přišli podívat, zkuste mi zda zanechat i pár slov...můžete mi psát i své nápady, prostě cokoliv co Vás napadne :)
Stačí kliknout na obálku a můžeš psát =o)
email

 

Moc děkuju za Vaši návštěvu....pokud se Vám se zde líbí budu ráda, když se budete vracet =o)
Photobucket
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one